Pavel Zedníček: „Jsme obyčejní strejci, kteří na sebe vzali iniciativu.“
Věk: 73 let. Bydliště: Brno-Líšeň.
Text je z roku 2011.
Za tímto aktivistou stojí několik stovek obyvatel Líšně.
Co vás přivedlo k občanské angažovanosti?
Sousedská soudržnost v našem koutě Horníkovy ulice. Dozvěděli jsme se, že se nedaleko od nás plánuje soubor paneláků, který má být ze dvou třetin startovací bytová výstavba, z jedné třetiny ubytovny.
Ubytovny pro koho?
Napřed se tvrdilo, že pro sociálně chudé. Ale proti tomu se osazenstvo Horníkovy ulice a přilehlé končiny začalo intenzivně vzpírat, tak radnice začala prohlašovat, že tam budou bydlet studenti. To byla krycí značka. Asi by tam mohli bydlet studenti typu Onderka, ale bezpříjmoví studenti těžko. Všechno to neslo známky všeho jiného než promyšlené stavby, která by přispěla ke zlepšení prostředí a bytových podmínek v Líšni. Bylo vidět, že je to komerční záležitost, tvrdě podpíraná o peníze ze všech stran. Tak jsme se sdružili s lidmi z našeho domu a se sousedy a začali jsme zápasit s líšeňským úřadem městské části. Nejprve proto, abychom se dověděli, co na místě vlastně bude stát. A pak jsme se pokusili s radnicí dohodnout na tom, že se tam stavět nebude.
Co bylo na lokalitě, určené k zástavbě?
Jednalo se asi o pět tisíc čtverečních metrů. Byl tam slušně velký travnatý prostor a na zbytku plochy rostlo 423 vzrostlých borovic černých, starých zhruba dvacet let. Krása. Plochu využívaly matky s malými dětmi. Je tam veliké pískoviště o průměru asi pětadvacet metrů, takže žádná krtina. Místo mělo svůj smysl, svůj účel, svoje využití. Představa, že tam budou stát sedmiposchoďové domy s podzemními garážemi, nás vyděsila. Navíc investor si usmyslel, že přístupová cesta povede částí Horníkovy ulice, která vede na parkoviště před poliklinikou. Celá vozovka je široká asi čtyři a půl metru, nemá ani centimetr chodníku a je velice vytížená dopravou. Toto všechno jsme zvážili a vypracovali jsme petici. V té jsme se opírali o výše uvedené argumenty a žádali jsme, aby k těmto okolnostem bylo při územním řízení přihlédnuto a stavba aby nebyla povolena.
Kolik se vám podařilo sehnat podpisů pod petici?
Pod tu první petici se podepsalo asi padesát lidí, kteří bydlí okolo. Pak byly další dvě podpisové akce. Pod druhou petici se nám podařilo sebrat 260 podpisů a potřetí se jednalo o 235 podpisů. To už tedy nebyla petice, ale námitka zástupce veřejnosti ke konceptu územního plánu města Brna. Námitku jsme podali na Magistrát města Brna na Odbor územního plánování a rozvoje, s tím, že se opíráme o jednoznačné a průzračné argumenty. Další dvě podpisové akce se vytvářely víceméně ad hoc, když se něco odehrávalo. Poměrně dlouho jsme se totiž utěšovali, že stavba se asi nezrealizuje, pokud je tak masivní odpor.Bohužel radnice to zřejmě zatím vidí jinak.
Borovicový hájek se nakonec zachránit nepodařilo…
Stromy byly pokáceny tuším 26. května 2009. Společnost Qary, která domy chce spolu s dalšími dvěma firmami stavět, si vydupala jakýsi náznak souhlasu s pokácením těch borovic. Dva dny předtím, než to vůbec vstoupilo v platnost, se na místo přihnala horda dřevorubců, kteří podřezali těch 422 borovic a odvezli je pryč. Zbylo tam 422 pařezů. O tom, že to nebylo docela čisté, svědčí, že to odskákala inženýrka Sádlíková, která v té době dělala šéfovou odboru výstavby. Konalo se bouřlivé zasedání zastupitelstva městské části Líšeň, kde bylo ke třem stovkám lidí. Ti byli napruženi už jenom předmětem jednání a potom i argumentací, se kterou inženýrka Sádlíková vystupovala. Oháněla se, že všechno řešila správně a podle paragrafů. Nakonec se prokázalo, že to není pravda. Vydala příslib souhlasu s vykácením borovic, na základě kterého se tam nahrnuli dřevorubci a stromy zlikvidovali. Ona potom až dodatečně všechno uvedla do právně odpovídajícího stavu. Nicméně její přístup i argumenty byly tak chabé a průzračné, že ji dokonce nakonec z úřadu raději sami „přemístili.“ Tedy přesněji rozloučili se s ní z důvodu, který se nikdy nezveřejňoval.
Jak se věc vyvíjela dále?
Radnice trochu změnila kostru úřadu a na místo Sádlíkové nainstalovali paní Jagošovou, která pokračovala pilně ve stopách své předchůdkyně. Pan místostarosta Janištín měl totiž eminentní zájem na tom, aby se domy postavily.
Angažoval se ve věci i někdo jiný kromě vás?
Ano, pan Štefanec ze sdružení Nesehnutí tuto záležitost velice intenzivně a zodpovědně sledoval a medializoval. Několikrát se to ocitlo v novinách, v Mladé frontě, v Brněnském deníku, v televizi v pořadu Reportéři ČT. Redaktoři záležitost prezentovali víceméně tak, jak byla ve skutečnosti. Postupně vycházely na povrch nepravosti, které provázely celou přípravu stavby. A to pana Janištína tenkrát tak rozlítilo, že napsal do Líšeňských rozhledů článek, ve kterém všechny poplival. My že jsme spolek nezodpovědných lidí, kteří jenom uráží pracovité občany, kteří zastupují lid na líšeňské radnici. Že dokonce i média jsou proti nim nabuzena. Ten článek existuje, jestli si ho někdo chce přečíst. Je to hanba. Janištín tím zdokumentoval, že jeho interest na této záležitosti se netýká košer nebo nekošer jednání a postupů médií, ale že se šlape na kuří oko, které bolí a bolí.
Jak jste se dále bránili proti jednání líšeňské radnice?
Pan Štefanec a naše společenství vlastníků podalo žaloby, které se postupně rozšiřovaly. Jednalo se o žalobu o zrušení stavebního povolení, žalobu o zrušení územního rozhodnutí a další. Pak se místo stavebního povolení objevil pan inženýr architekt Teigiser, který firmě hodil na stůl certifikát autorizovaného inspektora. I proti tomu jsme nastoupili cestu právního odporu. Bohužel všechno se to motá na formálních problémech. Jestli je kdo legitimní jednat za koho, jestli odvolání bylo v zákonné lhůtě nebo nebylo, a jestli je to odvolání, tak to nemá být odvolání, ale dovolání, a když to dovolání pak už nebylo uznané, měla to být kasační stížnost. Motají se kolem toho desítky a desítky lidí, lítají v tom statisíce za soudní poplatky, za projekty a opravy projektů. Výsledek je, že soudy soudí a nesoudí, a když soudí, tak s tím, že to předtím neusoudily správně. Dnes je situace taková, že stavba je pořád povolená nepovolená. Bylo zrušené stavební povolení, ale pořád platí certifikát autorizovaného inspektora. Ten jsme napadli, což dokonce dříve ani nebylo možné. Mezitím se ale změnila některá ustanovení stavebního zákona, takže dnes už certifikát napadnout lze.
Máte založené občanské sdružení?
Ne. Jsme obyčejní strejci, kteří tam býváme. Vzali jsme na sebe iniciativu, se kterou vyjadřují souhlas i naši spoluobčané. Jejich protesty se snažíme formulovat a oficiální a právní formou prosazovat dál. Musíme přitom používat velice choulostivé formulace, které pokud nectíte úplně doslova, vrátí vám to na úřadě s úsměvem, že jste se netrefil. A už je pozdě.
Kolik vás je aktivních, kteří se více angažujete?
Čtyři. Jsme sousedé z domu. Dva jsou naplno zaměstnaní, doma se z práce objevují v sedm, osm večer a v sobotu ve dvanáct nebo v jednu. Dva přece jenom máme trošku prostor se tomu věnovat, spolu s panem Štefancem ze sdružení Nesehnutí. Když jsou náporové akce, třeba podepisování petic, zatneme všichni čtyři. Máme rozdělené rajóny, běháme po bytech a otravujeme po večerech lidi, aby se připodepsali. Obyvatelé jsou do věci zasvěcení natolik, že se nevzpírají, naopak to vítají a říkají: „Já jsem myslel, že už je to dávno spálené…“ Tak to podepíší. Těšíme se jejich důvěře, ale nevím, jak to dopadne. Třeba i z toho důvodu, že investor do projektu už dal asi 900 000 korun, tedy podle svého oficiálního vyjádření. Nedělám si velké iluze, že se toho milionu tak snadno vzdá. A když už by o stavbu přestal usilovat, určitě bude chtít třeba cenu pozemku dostat zpátky. Je otázka, kdo by to zaplatil. Starosta Lísně už říkal, že to musí zaplatit město Brno. A to zas říká: „Nám po tom nic není, protože to se týká Líšně.“ Takže to je další komplikace. Ale stále žije naděje, že to dopadne dobře.
Máte spřízněného politika nebo stranu?
Ne. Zjistil jsem, že to je cesta do neznáma. Když se o tom s někým bavíte, on to hned poví dál. Ale byly takové snahy. Jeden náš kolega se do problému pokoušel angažovat jednoho radního. Dopadlo to tak, že onen pán se podílel na kvazipovolení s podřezáním borovic. Naprosto paradoxně pak vyznívá článek uveřejněný v dubnovém čísle Líšeňských novin, v němž pan druhý místostarosta městské části Jozef Sedláček vyjadřuje hluboké pochopení s občany líšeňského sídliště sužovanými hlukem a zejména polétavým prachem produkovaným hustou dopravou po okružních sídlištních komunikacích. A jako zlatý hřeb uvádí, že se zastupitelstvo usneslo vysázet 450 stromů, tedy o třicet víc, než předtím úřad nechal pokácet, dále 3 600 keřů a devadesát popínavých rostlin, a to zejména podél ulic Jedovnická, Horníkova a Novolíšeňská. Současně pan místostarosta v článku zdůrazňuje,co to všechno bude stát peněz!
Úředníci s vámi spolupracují, třeba když za nimi přijdete a chcete nějakou informaci?
Ne. S panem Štefancem jsme chtěli nahlédnout do stavebního povolení. Jednou já a jednou on. Já jsem tam přišel v pátek. „Pane Zedníčku, Jagošová deset minut před vámi odešla, měla úžasné bolesti zubů.“ Tak já na to: „Má to ve skříni, tak mi to prosím vás půjčte.“ „Ne, ona má klíče s sebou.“ V pondělí jsem tam volal, poněvadž byl úřední den. Říkal jsem, že přijdu. Oni na to: „Paní Jagošová musela odejít nechat si vyčistit ten zub a myslím, že bude doma, takže dnes ne.“ Já říkám: „Klíče už máte?“ „Ne ne, ty má pořád s sebou.“ To se opakovalo v bleděmodrém s panem Štefancem, který tam byl taky dvakrát, a vždycky byla paní vedoucí odboru územního rozvoje a výstavby těžce nemocná nebo si musela vzít náhle dovolenou, protože jí „přijel strejček.“
Co na to říká vaše rodina, že se takto angažujete?
Rodina je ráda, soucítí se mnou a spolupracuje. Ne že by sami pomáhali třeba sbírat podpisy, ale podporují mě. A nejen rodina, ale i sousedé, kterých se to týká.
Co byste poradil lidem, kteří také chtějí proti něčemu jako občané protestovat?
Aby protestovali, aby se angažovali. To je trochu specifická otázka, záleží, o co jde. My jsme třeba s petičními archy obcházeli rodiny a žádali je o podpisy. Stručně a krátce jsme jim při dalších dvou podpisových akcích už jen oprášili problém, který znali od té první. Také jsme svolávali veřejnost na dvě schůze zastupitelstva. Vyvěsili jsme veliké a zdvořilé pozvánky, aby se lidé na jednání dostavili a vyjádřili tam svoje stanovisko, mají-li zájem s tím problémem pohnout. Přišlo 270 lidí. Když si vezmu, že to bylo asi patnáct vchodů, není to tak málo.
Co vám vaše občanská aktivita dává a co vám bere?
Dává mi naději, že se nám podaří zlomit úředníky a stavební lobby a odvrátit odpornou stavbu v místě, které k tomu není způsobilé a které už tak je zhyzděné tím, že tam skáceli borovice. Bere mně to jen čas.
]]>