Filip Remunda autor filmů Český sen a Český mír Nejsem proti obchodním domům, je dobré mít kde nakoupit. Ráno, večer, v sobotu i neděli. Všechno sehnat. Pamatuju prázdné regály, fronty v pražské Kotvě. Podpultové zboží, vexl, na venkově maso ve čtvrtek do desíti dopoledne…Pamatuju se na svůj první hypermarket…Bylo to v Norimberku, rok 1990. Spal jsem pod dekou v parku a šel se tam ohřát. Z pekárny vonělo čerstvé pečivo. Ráj na zemi… Na druhé straně se tam ztrácím, nelíbí se mi plastik-elastik kultura. Disko, piza, šrek, mek. A jsem proti korupčnímu prostředí a lobby! Tlaku peněz je třeba se bránit. Brno není samo, podobně bojují Helsinky i Bělehrad. Všude se betonuje proti vůli obyvatel. Zkuste však sáhnout New Yorčanům na Central Park…našich veřejných míst je třeba si vážit stejně jako Central Parku. Aktivujme se, vyhrávají, protože vidí, že spíme. Milan Valach filosof a vysokoškolský pedagog Jen občané samotní jsou oprávněni rozhodovat o podobě  svého města. Každá zásadní změna jeho podoby, každý návrh na jeho další  rozvoj proto musí být předkládán k veřejné diskusi. A pokud si to budou občané přát, schvalován jimi samými v referendu. To se týká  všech otázek, včetně výstavby dalších hypermarketů. Antonín Přidal spisovatel, překladatel a vysokoškolský pedagog Hypermarkety se netají respektem k našim peněženkám. Slušelo by jim, kdyby se mohly pochlubit také respektem k našemu času, k pestrosti nákupních příležitostí  pro všechny a k pravidlům výstavby, která nikoho a nic nepoškozuje. Proto se rád podpisuji pod petici Nesehnutých. Vít Klusák autor filmů Český sen a Český mír Z plna hrdla podporuji vaši kampaň ‚Brno v akci‘. Hypermarketománie napáchala v ČR spoustu škod, pracovně jsem si to nazval ‚rakovina měst‘, jak ty škatule bují na periferii a umrtvují centra. Nesehnutí jsou jedni z mála, kteří to reflektují a už dlouhou dobu se snaží tenhle stav léčit. Václav Čermák Unie pro řeku Moravu S rozvojem velkých nákupních center ztrácí města na vitalitě. Hypermarkety vysávají život nejen z velkých, ale i z menších měst a vesnic. Soustřeďují aktivity do jednoho plošně vymezeného místa s koncentrovanými funkcemi. Jane Jacobsová v knize Smrt a život amerických měst, dochází k závěru: „Všudypřítomnou zásadou opakující se v mnoha odlišných podobách je, že města potřebují ke svému životu rozmanitost funkcí, které se vzájemně jak ekonomicky, tak společensky doplňují“. K této rozmanitosti patří kromě jiného i síť obchodů různé velikosti, rozložených po městě, podporujících oživení ulic a podmiňujících jejich prosperitu i vitalitu. Tím také celého města. Lubomír Kostroň důchodce, vysokoškolský podagog Štěpán Hájek farář českobratrské církve evangelické Hana Librová enviromentalistka, profesorka Pan prezident Havel se pošetile v roce 1989 těšil na  soukromé „obchůdky“.  Postupně všechny zmizely. V širokém okolí fakulty se už drží jen „Jeřábek“. Vydrží? Naďa Johanisová ekologická ekonomka, vysokoškolská pedagožka Za komunismu jsme měli  koncentrovalnou politickou moc,  dnes máme koncentraci moci ekonomické.  Hypermarkety tuto svou moc využívají tak, že  málo platí svým dodavatelům (řadu pěstitelů ovoce v Británii například dotlačili k bankrotu)  i zaměstnancům.  Jak  ukázal v nedávné studii Ekologický právní servis,  zaměstnanci  řetězců jsou u nás diskriminováni i celou řadou dalších způsobů. V ekonomickém žargonu můžeme říci, že velké řetězce externalizují své náklady: jejich zboží je levné,  ale tu láci musí někdo někde zaplatit: krachující dodavatel, zaměstnanec, kterému neproplatí přesčas,  daňový poplatník,  platící výdaje na dálnice,  aby je další řetězec mohl „efektivně“ využívat k dopravě zboží…. Omezení moci supermarketů je cestou k internalizaci nákladů i k  ekonomické demokracii. I proto této kampani držím palce.  Vladimír Morávek umělecký šéf divadla Husa na provázku Mě na to poprvé upozornil pan Václav Havel  v jednom podvečerním rozhovoru- že skrze vytváření  mamutích center, současně zavírání  všech těch  malých provozoven, mění se náš život víc než si myslíme. Aniž si to uvědomujeme, chodíme do oněch  center víc a víc, pořád jezdíme po nějakých schodech, mluvíme o lásce a Bohu na schodech , díváme se na sebe na schodech , líbáme se letmě ve světlu zářivek na schodech , potkáváme se na schodech, hledáme názor na politickou situaci na schodech, na tajemství našeho bytí na schodech , na mlčení stěn  na schodech…A ani si nevšímneme, že už dlouho nešli jsme jen tak po ulici, do obchodu pro mléko- a viděli u toho to nebe, ty babičky, co se ztratily, ty stromy, co  rozkvetly , ty děti, co  čurají si na nohu, ty psy, co vrtí ocasem. To nebe , co nás přesahuje, ty mravence pod nohama, ty kaluže co nevsáknou se, tu oprýskanou zeď, to tendování k zániku, ty rozbitosti, tu únavu, ten zázrak znovuzrození- to všechno  nevídáme- a zdá se , že to nevadí- no ale  možná vadí. Míň žijeme, víc účinkujeme, nesnesitelná lehkost bytí měří se už v miligramech- a my pak umřeme a nějak  rychle zabalí nás v zářivkovém světle do balíku,  promění  nás v prach, zas někde v supermarketu smrti nějak rychle spotřebují nás do nicoty. Ale vesnické kostelíčky co párají nebe a ticho a ptáci a posrané náhrobní desky a mlčení laní a zabloudění života- to je jaksipravé víc . Jako ty obchody jsou pravé víc. Jako ta městské korza. Jako ty paní prodavačky, co znáte je jménem. Tak se přimlouvám, aby to ještě chvíli alespoň nezmizelo. Bude nám úzko, až nebude vrátiti se kam  . Jiří Kniha herec divadla Husa na provázku Jan Keller sociolog, profesor Posilování pozice supermarketů a velkých nákupních center v naší zemi je důkazem toho, že politická moc a správa státu už zcela rezignovala na podporu místních podnikatelů. Odevzdává krok za krokem veškerý vliv cizím nadnárodním řetězcům, které decimují potenciál českého podnikání. Naši pěstitelé se stávají rukojmími těchto řetězců a mohou jejich podmínky plnit jen za cenu svého ruinování. Drobní podnikatelé v obchodu jsou velkoplošně likvidováni. Samotní zákazníci jsou připravováni o možnost skutečného výběru a nezbývá jim než nakupovat zdravotně více než podezřelé potraviny a často secondhandové výrobky. To vše za ceny stále více srovnatelné s cenami v bohatších zemích Evropy. Jediné, co zůstává záhadou, je, zda se naše takzvaně kompetnetní orgány stávají komplicem těchto zhoubných procesů z vlastní hlouposti, anebo si za to nechávají platit. Pokud to myslíme s demokracií aspoň trochu vážně, bylo by třeba tuto záhadu co nejrychleji objasnit. ]]>